Ferdinand Peroutka

Život a dílo Ferdinanda Peroutky

Mládí a středoškolská léta

Ferdinand Peroutka se narodil v Praze roku 1895 Emanuelu Peroutkovi, toho času jednateli Spolku pro cukrovarnický průmysl v Čechách a později inspektorovi státních drah, a Leontině Peroutkové, rozené Kopfové. Do rodiny po čase přibyli ještě syn Karel (1898) a dcera Ludmila (1901). Po dokončení základní školy na Královských Vinohradech, kam se rodina v mezičase přestěhovala, Peroutka nastoupil na c. k. české gymnázium. Studium se mu však nepodařilo úspěšně dokončit a ze školy odešel těsně před složením maturitní zkoušky. I tak ho však jeho středoškolská studia značně ovlivnila. Mezi jeho spolužáky patřil mezi jinými například pozdější významný lékař Karel Steinbach nebo klasický filolog Ferdinand Stiebitz. Na gymnáziu Peroutku názorově formovali i jeho učitelé, např. literární historik Václav Flajšhans, klasický filolog František Novotný nebo dočasně působící historik Jan Slavík. Ten jej nejspíš ovlivnil v náhledu na ruské spisovatele a ruskou kulturu jako takovou, přičemž s Ruskem se Peroutka následně vyrovnával nejen se své rané tvorbě.

Juvenilní období

Po odchodu z gymnázia začal Peroutka publikovat v časopisech články s literární a výtvarnou tématikou. Peroutka neusiloval o studium na univerzitě a zaměstnání získal jako referent a později jednatel výtvarného odboru Umělecké besedy. Jeho první známou tištěnou prací je román Nová matka, který vydával na pokračování pod pseudonymem Karel Tužil v časopise Milotický hospodář (1913) a v následujícím roce též knižně. Román nebyl zřejmě nikterak úspěšný, nicméně objevují se v něm některé motivy, které později budou Peroutkovi vlastní i v jeho publicistické tvorbě, zvláště zájem o psychologii. V roce 1913 publikoval své beletristické texty v časopisech Švanda Dudák a Samostatnost. Jednalo se o frivolní báseň a povídky inspirované tvorbou A. P. Čechova. V roce 1915 psal Peroutka kritiky na umělecké výstavy pořádané v Obecním domě do listů Čas nebo Novina. Rozmanitým kulturním tématům se věnoval v témže roce i v listu Naše slovo, mutaci Českého slova vycházející během první světové války. Většina těchto časopisů však vlivem válečných událostí zanikla. Zřejmě i v důsledku toho, a také aby nebyl odveden na frontu, se Peroutka vydal do Německa a pokoušel se zde etablovat jako novinář v německých novinách, avšak neúspěšně. O jeho činnosti v Německu víme jen velmi málo, netušíme ani, kdy se přesně vrátil zpět do Čech. Každopádně z roku 1916 jsou známy pouhé dva Peroutkovy texty, a to nekrolog za přítele, sochaře Vojtěcha Sapíka, padlého na frontě a kritický článek věnující se výstavě děl chorvatského malíře Vlaha Bukovace. V roce 1917 napsal Peroutka pro Národní listy třídílnou úvahu Cestou k národnímu umění?, které se dostalo pozoruhodného ohlasu. Především ale začal psát pro českožidovský Rozhled. Stalo se tak díky nakladateli a překladateli z ruštiny Stanislavu Minaříkovi, který jej seznámil s příslušníkem českožidovského hnutí, novinářem Ottou Fischerem. V Rozhledu se postupně obsahově proměnilo zaměření Peroutkových textů. Jeho původně literárně a umělecky kritické texty nahradily příspěvky s obecně společenskými a sociálními tématy. Na vlastní uměleckou tvorbu patrně rezignoval. Začátkem roku 1918 Peroutka odešel ilegálně z Rakouska-Uherska a následně se pokusil přejít hranice do Švýcarska. Po neúspěchu této akce se do vyčerpání peněz potuloval v Alpách, a nakonec se usadil v Mnichově. O jeho činnosti tam mnoho nevíme, podle pamětníků ale přispíval do časopisů Jugend a Münchner Neueste Nachrichten. Do Prahy se Peroutka vrátil ještě před vznikem samostatného státu a zažil demonstrace 28. října.

První republika

Po vzniku první Československé republiky se Peroutka již plně věnoval směru, který zahájil v předválečném Rozhledu, a to politické publicistice, zcela oddán, ale v žádném případě nekriticky, myšlence budování nového státu v intencích myšlenek prezidenta Masaryka. Své známosti s aktivisty českožidovského hnutí zúročil tím, že se stal výkonným redaktorem obnoveného časopisu Rozvoj. V letech 1919–1923 působil jako odpovědný redaktor českožidovského deníku Tribuna, kde se brzy vypracoval na autora vnitropolitických úvodníků a úvah na politická, společenská a kulturní témata. Přesto dál pěstoval sen o vlastní literární tvorbě, který nechtěl nebo nemohl zcela opustit. V letech 1919–1921 publikoval pod pseudonymem Petr Jefimovič Antokolskij v Tribuně řadu povídek s podtitulem Z deníku žurnalistova. Povídky zasazené do ruského prostředí, ale komentující novinářské a politické prostředí budovaného Československa, poté vyšly v pozměněném pořadí a s jistými úpravami i knižně pod jeho pravým/Peroutkovým jménem. Ve stejném periodiku pak v roce 1922 uveřejnil dvacet šest esejů s názvem Jací jsme věnujících se české národní povaze, knižně vyšel tento soubor v roce 1924 v podstatě v nezměněné podobě, i když si Peroutka původně přál texty ještě rozšířit a upravit. Střídmost a neromantičnost textů mladého novináře zaujaly politika Antonína Švehlu, prezidenta T. G. Masaryka nebo historika Josef Pekaře. Od roku 1924, poté co opustil redakci Tribuny, řídil Peroutka nový nezávislý týdeník Přítomnost, jehož vznik podpořil prezident Masaryk, který do něj zejména v jeho počátcích také anonymně přispíval. Roku 1925 se Peroutka uvolil k politickému angažmá, když se účastnil založení Národní strany práce, která však ve volbách neuspěla. Ve stejném roce pak vydal pod názvem Boje o dnešek výbor svých politických komentářů z let 1920–1925, jejichž převážná většině vyšla původně v Tribuně. V tomto období, přesněji od roku 1921 do roku 1923, působil Peroutka rovněž v německém deníku Prager Presse, kde publikoval psal především texty s hospodářskou a politickou tematikou. Mezi lety 1924–1939 pravidelně přispíval úvodníky do listu Lidové noviny. Jeho texty měly vysvětlující a zklidňující povahu a cíleně demaskovaly nastupující ideologie ohrožující stát v jeho demokratické podobě, německý fašismus a mezinárodní komunismus. Od roku 1926 pracoval pro spřízněné nakladatelství František Borový. Ve třicátých letech začal Peroutka pracovat na svém zřejmě nejvýznamnějším historickém díle Budování státu. Jde o nedokončené opus magnum, v němž analyzuje vznik a vývoj Československa po roce 1918 z hlediska veřejného života i politického zákulisí. Dílo vycházelo na pokračování v sešitové úpravě, knižně vyšly celkem čtyři díly, přičemž poslední končí rokem 1923.

Protektorát a druhá světová válka

Po německé okupaci pohraničí se Peroutka snažil pohlížet na daný stav věcí realisticky, a to jak po stránce politického systému v zemi a jeho možností, tak i soužití českého a německého národa a židů, což se odráželo v tónu jeho politických úvodníků v Lidových novinách a stejně tak v textech v Přítomnosti. Nicméně i druhá republika rychle spěla ke svému konci a poslední Peroutkův úvodník před příchodem nacistů vyšel 12. března 1939 v Lidových novinách. Již 18. března byl Peroutka poprvé zatčen gestapem, po několika dnech byl však propuštěn a dál pokračoval v novinářské činnosti. V tomto období mu s redakcí Přítomnosti podstatně pomáhala novinářka Milena Jesenská. Po zavedení cenzury se pokoušel o vytvoření určité strategie, jak sdělit své myšlenky tváří v tvář nacistické ideologii, ale možnosti jeho názorové rezistence byly velmi omezené a někdy neúspěšné. Na konci července 1939 vydal Peroutka poslední příspěvek v Přítomnosti nazvaný Druhý dech, v srpnu pak následovaly poslední čtyři úvodníky do Lidových novin, poslední z nich s výmluvným názvem „Povinnost je jasná“. Na počátku září 1939 Peroutka náhodou unikl zatčení v tzv. zářijové akci, v důsledku nátlaku vytvářeného na jeho rodinu se však nakonec sám přihlásil na velitelství gestapa. Za pár dnů byl – bez soudu – převezen spolu s ostatními zatčenými do koncentračního tábora Dachau, kde strávil několik týdnů. Celá zářijová skupina byla následně označena za „Ehrenheftlinge“ (čestné vězně), osvobozena od práce (po čase se museli zase dobrovolně přihlásit) a převezena do K. L. Buchenwald u Výmaru. Zde Peroutka prožil spolu s dalšími osobnostmi československého politického a kulturního života skoro celou válku. Výjimku tvořilo téměř roční intermezzo v letech 1943–1944, kdy byl převezen do pražské věznice na Pankráci a byla mu nabízena pozice redaktora v „obnoveném“ časopisu Přítomnost, která pod vedením Emanuela Moravce „pracovala“ plně v intencích okupačního režimu. Tuto nabídku Peroutka po určitém protahování odmítl a vrátil se zpět do Buchenwaldu. Koncentrační tábor byl osvobozen americkou armádou 11. dubna 1945 a toho dne začal Peroutka psát svůj buchenwaldský deník, v němž zaznamenal poměry v táboře nadále silně ovlivňovaném komunisty. Brzy po osvobození Peroutka onemocněl úplavicí a měl velké štěstí, že dehydrataci vůbec přežil. Své vzpomínky na období nacistických hrůz a literární nečinnosti o mnoho let později vtělil do románu Oblak a valčík, který vydal v roce 1976 v nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Válečné zážitky své a svých přátel po válce zpracoval do podoby divadelní hry inscenované roku 1947.

Poválečná léta 1945–1948

Po osvobození Buchenwaldu se Peroutka pokoušel vrátit k literární činnosti, jejíž základní směřování si zřejmě promýšlel již během pobytu v koncentračním táboře. Kromě již zmiňované divadelní hry Oblak a valčík se po návratu do Československa pokoušel napsat (spolu s Olgou Scheinpflugovou) divadelní hru Kdybych se ještě jednou narodil (tu nakonec sepsal až v americkém exilu). Nejvýznamnější hrou, kterou v tomto období vytvořil, bylo politické drama Štastlivec Sulla, které vlastně na příkladu tyranie z římských dějin popisovalo poválečnou situaci Československa. Také promýšlel koncept (později v exilu vydaného) románu o Johance z Arku s názvem Pozdější život Panny, který byl zřejmě zamýšlen jako paralela k jeho vlastnímu osudu. Navzdory nelehkému návratu do běžného života a rozhodnutí zaměřit se spíš na prozaickou tvorbu se musel Peroutka pod vlivem událostí až do února 1948 věnovat žurnalistice. V letech 1945–1946 zastával funkci poslance Prozatímního národního shromáždění. Působil také jako redaktor listu Svobodné noviny (původně Lidové noviny) a jako šéfredaktor vlastního časopisu Dnešek, který ideově navazoval na prvorepublikovou Přítomnost. Po odchodu Eduarda Basse ze Svobodných novin se Peroutka ujal vedení listu. Uvědomoval si však, že situace na novinovém trhu je zcela odlišná od časů první republiky a že bude obtížné přitáhnout nové čtenáře. První Peroutkův úvodník otištěný v novinách nesl opět zcela příznačný název „Stojíme v předvečer nového řádu…“. Vlivem politického vývoje se však společenská situace stávala složitější a konflikty Peroutky s komunisty a jejich pomocníky byly stále častější. I on sám musel přijmout prostý fakt, že o určitých věcech se ani v jeho listu psát vůbec nemohlo. Některé jeho články z této doby mu v exilu uškodily, protože se nebránil jisté míře socializace. Po únoru 1948 byl z funkce šéfredaktora odstaven a jeho místo zaujal spisovatel Jan Drda. Svobodné noviny se následně ještě vrátily k původnímu názvu Lidové noviny, nicméně do několika let/krátce nato stejně zanikly.

Exil a pozdní období ve Spojených státech

V dubnu 1948 Peroutka přešel hranice do západního Německa a po kratším pobytu zde přesídlil do Británie, odkud se koncem roku přestěhoval do New Yorku. Po vzniku rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa (Radio Free Europe), která byla svými zakladateli odevzdána do péče právě jemu, zde v letech 1951–1961 řídil československé oddělení a pravidelně psal (zpočátku i četl) své politické komentáře jejichž výbory později vyšly i knižně. Zároveň byl poněkud rozčarován poměry panujícími v newyorském ústředí RFE, zvláště s ohledem na politiku maccarthismu a jeho špiclování. Angažoval se rovněž v Radě svobodného Československa, exilovém orgánu sídlícím ve Washingtonu, pro kterou sepsal například její ustavující deklaraci. Radu sužovanou četnými rozpory se pokoušel svým vlivem harmonizovat, ale brzy musel konstatovat selhání svých snah. Tato organizace byla rozvrácena do té míry, že USA v roce 1957 ukončily její financování. V roce 1961 Peroutka odešel do důchodu, ale své rozhlasové „talky“ psal dál, také kvůli obživě. Znechucen politickými poměry čs. emigrace a také jistými aspekty americké politiky a společenského života se stáhl do soukromí, kde se mohl konečně věnovat literární tvorbě. Dokončil román o válečných událostech Oblak a valčík a také až teprve posmrtně vydaný román Pozdější život Panny, do něhož vkládal velké naděje. Obě díla vyšla v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers a znovu v Československu roku 1991. Další chystané úvahy a literární díla zůstala pouhým záměrem. K událostem roku 1968 se stavěl skepticky a návštěvníkům z Československa (např. Václav Havel) doporučoval velmi opatrný postup při obnovování ztracených politických svobod. Život jednoho z nejvýznamnějších prvorepublikových novinářů se uzavřel po vážné nemoci v roce 1978. Začátkem devadesátých let byly jeho ostatky převezeny do České republiky a uloženy na vyšehradském hřbitově.

K dalšímu studiu

Slovníková hesla pojednávající o Ferdinandu Peroutkovi k podrobnějšímu prostudování níže pod uvedenými odkazy.

• Lexikon české literatury
• Slovník české literatury po roce 1945
• Databáze České literární osobnosti

K četbě

• KOSATÍK, Pavel: Ferdinand Peroutka, život v novinách (1895–1938). Praha – Litomyšl: Paseka, 2003.
• KOSATÍK, Pavel: Ferdinand Peroutka, pozdější život (1938–1978). Praha – Litomyšl: Paseka, 2000.
• PEROUTKA, Ferdinand: …deníky…..dopisy……………vzpomínky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. (Uspořádala Slávka Peroutková)
• STEINBACH, Karel: Svědek téměř stoletý. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990.